Stereometrie (volným překladem z řečtiny „měření těles“) se zabývá studiem prostorových útvarů, které nelze umístit do roviny, a tudíž nemohou být řešeny pomocí planimetrie. Stereometrie vznikala nejspíš stejně jako planimetrie z praktických potřeb. Člověk již od dávných dob vyráběl a stavěl věci, ke kterým určitě musel mít nějaké geometrické představy. Stereometrie využívá již platných planimetrických zákonů a doplňuje je pro svou potřebu tzv. stereometrickými větami, které jsou užívány i v deskriptivní geometrii.
(různé polohy rovin α, β a γ se svými průsečnicemi v prostoru)
(zobrazení podstavy tělesa, volného rovnoběžného průmětu podstavy tělesa a volný rovnoběžný průmět tělesa)
(krychle seříznutá rovinou v volném rovnoběžném promítání; konstruováno osovou kolineací podle průsečnice rovin p)
Stereometrie jako taková se již více podobá deskriptivní geometrii pro jejich společný zájem a to jsou tělesa a prostorové konstrukce. Základními geometrickými útvary v prostoru už nejsou pouze bod a přímka, ale také rovina. Pro zobrazování prostorových útvarů je používáno ve stereometrii volného rovnoběžného promítání, které je velmi názorné a používá se v deskriptivě k náčrtkům situací. U deskriptivní geometrie se prosadilo Mongeovo promítání na dvě průmětny, které je pro znalého člověka výhodnější, protože obsahuje mnohem více informací o tělese. Je také možné ho zkoumat ve více polohách, jak zjednodušených, tak jedinečných.
(pravidelný čtyřboký jehlan seříznutý rovinou ε v pravoúhlém promítání na dvě průmětny; úloha je zjednodušena tím, že je rovina ε kolmá k nárysně a body řezu se zobrazí v nárysně jako průsečíky nárysné stopy a hran jehlanu; lze použít taktéž osová kolineace)
